článek obsahuje tři podčlánky
Obřízka a hygiena
Vyhnout se smegmatu?
Je lepší to provést, pokud je ještě malý?
obřízka a hygiena
" Protože je to čistější"
Hygiena intaktního penisu
Jedním z nejčastějších důvodů pro provádění té mužské obřízky je ten, že je prováděna kvůli "hygieně" nebo"protože je to čistější.
Velká většina mužů na světě má však své penisy neporušené a ty jdou stejně tak čisté jako průměrný obřezaný penis. V USA se naučili přikládat "hygieně" velký význam, ale je třeba, aby zdravý rozum uvedl tyto záležitosti do pravého světla. Na každém povrchu lidského těla jsou bakterie - miliony na centimetr čtvereční. Desinfekčními prostředky můžeme některé z nich zabít, ale to osazení bakteriemi se zase během několika málo hodin znovu obnoví. Pokus je zabít všechny je zbytečný. Ale i pokud by se to povedlo, tak by to mohlo být pro daného člověka, na kterém ty bakterie jsou, smrtelné.
Ve svém vlivném díle "Život muže" z roku 1969 Secker&Warburg uveřejnili plnou zprávu bakteriologa Theodora Roseburyho a to plnou biologickou a historickou zprávu o bakteriích, které žijí na těle průměrného člověka.
Rosebury odhaduje, že na centimetru čtverečním lidské kůže žije až 10 milionů bakterií, ale že se ten počet může značně změnit. V mastné pleti pod nosem nebo v propoceném podpaždí se ta hodnota zvýší o desetinásobek, ale v rámci těla, jako například na povrchu zubů, v krku nebo v zažívacím ústrojí se ta koncentrace může zvýšit až tisíckrát.
Na druhou stranu, na těch plochách, kde průtok tělních tekutin ty bakterie odplavuje, jako je například slzní kanálek nebo urogenitální ústrojí se ta populace mikrobů výrazně ztenčí. Rosebury nenašel vůbec žádný mikrobiální život v močovém měchýři.
Tyto hodnoty se zvyšují, pokud jsou přítomny jakékoliv patogeny, jako jsou viry nebo infekce, ale ne ve významném rozsahu.
( Redaktor: New Sciens No 2258 20. září 2000 strana 65)
Často se tvrdí, že původ té obřízky je v pouštních oblastech, kde nebyl dostatek vody k mytí ale že z toho důvodu už ta obřízka "dnes není více zapotřebí". Ve skutečnosti ta obřízka nebyla zapotřebí nikdy a některé pouštní obyvatelstvo tu obřízku v žádném čase a nikdy nepraktikovalo.
Smegma
V genitálních záhybech jak u mužů tak i u žen; ta oblast genitálních záhybů je u žen mnohem větší, se tvoří velmi malé množství 1-2 mm 3-1 / 16,000 až 1 / 8000 palců čtverečních viskózní látky zvané smegma, což je staré řečtině znamená mýdlo. To smegma se skládá z odloučenách buněk pleti, z pleťových olejů a relativně malého množství bakterií. Podobná látka se hromadí na okraji rtů. V případě, že není odstraňováno vytváří to smegma charakteristický odér, který u žen připomíná rybinu, kdežto u mužů to páchne po sýru. Lidé ty pachy vnímají jako nepříjemné.
Stejně, jako u jiných částí těla, když se u nich zanedbá přiměřená péče, tak to zanedbání péče způsobí drobné problémy. Ale stejně jako u jiných částí těla, bývá normální ošetření těch problémů samo o sobě úspěšné a není k tomu třeba žádný chirurgický zákrok.
Obřízka?
.
Už jenom samotná představa, že by vám mohla být kvůli "hygieně" odříznuta zdravá část těla je za normálních podmínek znepokojující a skandální. Tedy, pokud už to není zvykem. A nezapomínejte na hlavní důvod, proč se ta obřízka v USA tak rozšířila. Původní motivací pro zavedení té obřízky byla "léčba a prevence masturbace" - to bylo samozřejmě bezúspěšné, ale chlapci, kteří byli z toho důvodu obřezáni trpěli strachem, že když budou načapáni příště, že by to mohlo dopasnout ještě mnohem hůře. Ta "hygiena" znamenala u raných zastánců té obřízky "morální hygienu" a ve skutečnosti John Harvey Kellog, jeden z nejznámějších obhájců té obřízky z počátku 20. století nejprve zatával jako prevenci před tou masturbací infabulaci, tedy sešití otvoru předkožky drátem. Ta infabulace pak dělala normální osobní hygienu nemožnou. Z důvodu "aby to bylo čisté" hájil Dr Kellog též mrzačení pohlavních orgánů dívek.
Obřezaný penis vyžaduje během prvních dvou týdnů mimořádnou pozornost, aby se zajistilo, že ty řezy nepřilnou k povrchu žaludu. Pokud rodiče chtějí, aby si jejich syn hrál se svým penisem co nejméně, pak je nejlepší ho nechat intaktního.
Ta předkožka bývá haněna, že je pro svého vlastníka "špinavá" a "že ho vydává nemocem" ale na jiném místě se o ni tvrdí, že je zdravá, a že nemocem předchází.
"V posledních letech, vysvětluje Lawrence Sachner, dermatolog na Univerzitě v Miami, lékaři experimentovali s kůží, která byla získána amputací předkožky zdravého chlapečka, aby se ta kůže dala využít při transplantaci po ranách..... Tato technika je zvláště výhodná proto, že ta předkožka vytváří enzymy, které podporují hojení ran....."
Beacon Journal Ohio 23. března 2004
vyhnout se smegmatu?
autoři: Robert van Howe
je pediatr a horlivý obhájce práv dítěte. Je klinickým profesorem
na Ústavu pediatrie a vývoje dítěte na Michiganské státní univerzitě v Chicagu
a Frederick Hodges
je lékařský historik, držitel bakalářského titulu na University of California v Berkeley 
a doktorátu na univerzitě v Oxfordu v Anglii, přednáší na universitě v Yale.
Výtah
Pozadí:
Byla rozšířena víra, že smegma způsobuje rakovinu penisu, děložního čípku a prostaty. Tento téměř všudypřítomný mýtus stále prostupuje lékařskou literaturu, i když pro něj chybí přesvědčivé důkazy.
Metody:
Historické pohledy na medicinské představy o smegmatu jsou dány a originální studie jak na zvířatech, tak na lidech budou znovu analyzovány za použití přiměřených statistických metod.
Výsledky:
Neexistuje žádný vědecký důkaz, že smegma je karcinogenní.
Závěr:
Tvrzení, že je smegma karcinogenní nelze vědecky prokázat.
Úvod
Smegma, shluk materiálu pod předkožkou je snad nejvíce démonizovaným produktem lidského těla. Tato normální látka byla obviněna, že způsobuje rakovinu děložního čípku, prostaty a penisu a též všechna onemocnění předkodžky, na které dosud nebyla objevena jasná etiologie. I když jsou tyto asociace široce rozšířené a přijímané, tak jsou vědecké důkazy v jejich prospěch velmi chatrné, nebo vůbec neexistují. V tomto přehledu se podíváme na fyzikální vlastnosti smegmatu, na jeho funkci, jeho epidemiologii a pokusíme se prokázat jeho karcinogenní účinky. Dále je nezbytné, abychom mohli rozumnět současnému statusu smegmatu uvnitř vědecké komunity, dát k dispozici kroniku interpretací role toho smegmatu pro zdraví a nemoce během posledních dvou století.
Fyzikální vlastnosti smegmatu
Povrch předkožky a povrch žaludu jsou sliznice, které musí zůstat vhké, aby mohly správně fungovat. To smegma slouží k udržování správné podpředkožkové vlhkosti. Dříve se věřilo, že to smegma je produktem ektopických mazových žlázek, které jsou soustředěny kolem uzdičky. Avšak v pozdějších histologických studiích žádné takové žlázky nalezeny nebyly. Výzkumníci z Botkinovy nemocnice v Moskvě, že je to smegma produkováno mikroskopickými žlázkami na povrchu předkožkové sliznice. Podle těchto vědců narůstají tyto žijící buňky ne ustále směrem k povrchu a pak přeruší spojení, odloupnou se a tak vytvoří to smegma. V podpředkožkovém materiálu byla prokázána přítomnost fruktózy a kyselé fosfatózy a nepřítomnost močoviny, což poukazuje na přítomnost sekretů ze semenných váčků a prostaty ale vylučuje přítomnost moči. Smegma obsahuje epitelní buňky a muciny ze žlázek močové trubice - Littrého žlázek.
Smegma má barvu vnitřní strany předkožky a u vysoce pigmentovaných lidí je tmavší. U většiny mužů je bez zápachu ale bylo publikováno, že u mužů s velmi špatnou hygienou může ztvrdnout a tvořit smegmové kamínky.
Chemicky to smegma obsahuje imunologicky aktivní sloučeniny jako je cathepisin B, chymoptrpisin, neutrofilní elustázy, cykotiny, hormony a adrosteron, lytické látky jako je lyzozym, který pravděpodobné pochází ze semenných váčků a prostaty, který ničí buněčné stěny bakterií a zabraňuje a ničí druhy candid - tedy kvasinkových infekcí,
Chemická analýza z roku 1958 zjistila, že sušina smegmatu obsahuje 28% lipidů, dále 0,8% fosolipidu, 3,8% volného cholesterolu, 1% eseru cholesterolu a 22,8% neutrálních tuků. Dle analýzy z roku 1973 se to smegma skládalo z 26% tuku a 13,3% bílkovin a nekrotických epitelních erbrií. V tom smegmatu byly též identifikovány tři různé steroidy.
Funkce smegmatu
To smegma hydratuje žalud a vnitřní předkožku, což usnadňuje erekci, vracení předkožky a penetraci při pohlavním styku. Toto přirozené mazivo usnadňuje delší pohlavní styk a činí zbytečným používání umělých maziv během normálního pohlavního styku a masturbace.
Epidemiologie smegmatu
Studie 1000 indických mužů bez fimózy prokázala, že 189 z nich mělo velmi slaboučkou vrstvu smegmatu [19,8%, 95% hodnotový interval (CI) = 17:33 do 22:27], 141 mělo patrnou tenkou vrstvu (4,1%, 95% CI = 2.87-5.33), 20 mělo tlusté a pevné smegna (2,00%, 95% CI = 1,13 - 2,87) a 600 vůbec žádné smegma nemělo (60,00%, 95% CI = 56.96-63.04). Naproti tomu vyšetřil Jayant jiné indické muže a nalezl "++" smegma u 44% hinduistů, 44% křesťanů u 6% parsů a u 0% muslimů. Celkový počet mužů, kteří měli "++" smegma však neuvedl.
Šedesát čtyři indických mužů potřebovalo operační korekci kvůli fimóze. Během chirurgického zákroku bylo zjištěno smegma pouze u čtyř z nich. V roce 1980 hlásili Parkash&Rao: "Při nepřítomnosti adhezí, nebylo od roku 1972 u žádného pacienta s fimózou, kteří byli důkladně vyšetřeni, žádné podpředkožkové shromaždiště."
V jednom článku, ve kterém byla obřízka zřetelně doporučována, bylo to smegma zjištěno u 19,2% ze 3000 německých mužů ve věku od 18 až 22 let. Třetina z nich měla velké množství smegmatu. Ti muži byli klasifikováni dle vzhledu jejich předkožky. Ve třídě A byl žalud a žlábek obnažen. Ve třídě B byl žalud částečně překrytý, ve třídě C byl žalud úplně zakrytý, ale žlábek mohl být obnažen stažením předkožky, ve třídě D byl žalud zcela zakrytý a při stažení byla viditelná pouze část žaludu s močovou trubicí a ve třídě E byl žalud zcela zakrytý a ta předkožka byla nestažitelná. Výskyt smegmatu u těchto tříd byl: A - nebylo nic uvedeno, B - 11,8%, z toho 1/3 velké množství, C - 24,3%, z toho 1/3 velké množství, D - 35,3%, z toho 1/2 velké množství, E - smegma vždy přítomné, ale nebylo možné to dobře prozkoumat.
Podle výsledků studie genitálií 347 intaktních amerických mužů nemělo 70.53% (95% CI = 66,50 - 74,56) žádné smegma na žaludu a 66,67% (95% CI = 62,50 - 70,83) mělo smegma na žlábku. Jen 2,44% a 2,83% mělo značné množství smegmatu na žaludu a na žlábku. Nebyla zjištěna žádná negativní kolerace mezi pozorovaným množstvím smegmatu a stupněm stažitelnosti předkožky.
V Salt Lake City v Utahu byla provedena studie na 45 genitáliích intaktních mužů a chlapců od 2 do 52 let, medián jejich věku byl 10,5 let, a u 13 z nich bylo během fyzického vyšetření zjištěni smegma (28,89%, 95% CI = 15,65 - 42,13). Množství a tlouštka toho smegmatu nebyly specifikovány.
U pozorování 9545 dánských školáků ve věku 6 až 17 let bylo smegma zjištěno pouze u 5,26%. Sazba byla nejnižší u věku 6 až 7 let - 0,92% a nejvyšší u věku 14 až 15 let - 9,41%. Riziko mít smegma se zvyšovalo s věkem, OR = 1,70, 95% CI = 1,57 až 1,85 pro každé 2 roky.
U 3238 japonských chlapců ve věku od 1 až 12 měsíců bylo jen u 16 z nich zjištěno smegma (12: 49%, 95% CI = 0.25- 0.74) a u 1283 chlapců vě věku tří let bylo smegma zjištěno jen u 5 z nich (0,39% až 95% CI = 0,05 - 0,73).
Z 93 britských chlapců, kteří měli nestažitelnou předkožku bylo u 10 zjištěno smegma (10,75%, 95% CI = 4.46- 5.17). V další britské studii byla 120 chlapcům jedním dětským chirurgem provedena obřízka z důvodu smegmatu.
Mikrobiologie smegmatu
Mycobakterium smegmatis bylo původně izolováno ze smegmatu, ale jeho normální výskyt se smegmatem pravděpodobně nesouvisí. Zatímco Parkash s kolektivem zjistil, "smegma bacilus" u poloviny indických mužů, tak při jiných studiích byl microb smegmatis izolován z pohlavního ústrojí pouze vyjímečně a je tam tedy stěží příčinou nemocí. Ten organismus se vyskytuje ve špíně, a to, že byl napoprvé izolován právě ze smegmatu je pravděpodobně jen náhoda.
Studie na zvířatech
Téměř všechny studie, které zkoumaly údajné karcinogenní vlastnosti smegmatu, byly provedeny ve čtyřicátých a padesátých letech minulého století. V roce 1942 získal Fishman s kolektivem smegma starších mužských vězňů a rozpustil ho v sádle. Ten roztok byl pak vstříknut do levého podpaždí 20 mladých myší. Mimoto bylo to smegma také zaváděno po dobu 12 měsíců třikrát týdně do pochvy 20 mladých myší. Jako kontrolní skupině bylo 10 myším vpraven do vaginy 5% roztok 3/4 bezpyrinu v cholesterolu dvakrát až třikrát týdně, až se vyvinul nádor. U žádné z myší, kterým bylo do vaginy vpraveno smegma se nádor nevyvinul, zatímco u všech myší v kontrolní skupině se nádor vyvinul,
V roce 1947 umístili Plaut a Kohn - Speyer 190 myším koňské smegma do zvláštního, chirurgicky vytvořeného kožního tunelu, u 122 myší ho umístili subkutánně a u dalších 88 myší umístili podíl neobsahující mýdlo do speciálně vytvořeného kožního tunelu. Koňské smegma bylo použito proto, že nebylo možné získat dostatečné množství lidského smegmatu. Jako kontrolní substance byl u většiny ze 150 myší použit ušní maz. Výsledné nádory jsou zobrazeny v tabulce číslo jedna. Nebyl zjištěn žádný významný vztah mezi nádory všeho druhu a použitím koňského smegmatu.
Tabulka 1
Nádory myší dle studie Plauta a Cohn - Speyera, analyzovány dle Poissonovy regrese.
Intakt - neporušený
Beschnitten - obřezaný
Rohdaten - surová data
Extremwerte für fehlende Daten - extrémní hodnoty pro chybící data
Schwierigkeiten bei der Vorhautretraktion - těžkosti při stahování předkožky
Tato studie trpí významnými metodologickými chybami. První chyby představují chybějící data, protože pouze 53% myší přežilo tak dlouho, aby to mohlo být vyhodnoceno. Doba přežívání pokusných a kontrolních myší byla různá, přičemž pokusné myši přežily déle, (log-rank ÷ 2 = 19,73, p <0,0001; poměr rizika 0,69, 95% CI = 0,57 až 0,84). Tato zvýšená míra přežití představuje potenciální nepředvídatelné výhody aplikace smegmatu tak dala u pokusných myší delší příležitost k rozvoji nádoru. Pomocí Poissonovy regrese bylo zjištěno, že žádný z typů nádorů, buď samotných nebo v kombinaci s jinými nádory nebyl u pokusných myší častější.
Druhou metodickou chybou je použití koňského smegmatu. Koňské smegma je k dispozici v ohromném množství, ale vzorce mastných kyselin jsou u koňského a lidského smegmatu velmi rodílné. V důsledku toho je převádění závěrů z koně na člověka velmi nebezpečné. Ačkoliv mnoho zastánců obřízky cituje tento článek jako důkaz o údajných karcinogenních účincích smegmatu, došli původní autoři studie k závěru: "Nenalezlo se nic, co by naznačovalo, že je to smegma karcinogenním faktorem."
Třetí studie byla rozšířením druhé studie a byla publikována v roce 1949. Když se nepodařilo prokázat, že nezměněné smegma je karcinogenní, tak vědci představili hypotézu, že se cholesterol v tom smegmatu za pomoci microbu smegmatis přemění na karcinogenní látku. Autoři však nebyli schopni prokázat přeměnu cholesterolu na karcinogenní látku, která by nemohla být způsobena náhodným molekulárním okysličením.
Čtvrtá studie, kterou provedl Pratt - Thomas s kolektivem byla zveřejněna v roce 1956 a v roce 1958 to celé Heins s kolektivem celé publikoval s doplněním dodatečných zkušebních skupin. Autoři použili lidské smegma, které obdrželi z Jihokarolinské státní psychiatrické léčebny a které bylo vstřikováno do pochev myších samic. Neošetřené smegma bylo uchováno v normálním sterilním fyziologickém roztoku, bylo odstředěno a byla z něho vyrobena pasta. Myši byly z posledního patologického vyšetření vyloučeny, pokud u nich byly posmrtné změny extrémní, pokud byly částečně sežrány spoluobyvatelkami klece nebo v tom případě, že k jejich smrti došlo záhy po zahájení pokusů,
Stejně jako u předchozích studií byl počet myší, které přežily dostatečné dlouho, aby mohly být vyšetřeny ohledně nádoru nízký - 62,4%. Týdenní vaginální injekce nezpůsobily žádný nádor, ale dvoutýdenní aplikování injekcí ve 2. skupině způsobilo čtyři invazivní karcinomy, což bylo dle těch autorů studie "vážné". Když však autoři opakovali ty experimenty s dvoutýdenní poševní injektáží u 18. skupiny, tak nebyli schopni replikovat své dřívější výsledky. Oni byli také schopni vypůsobit některé nádory tím, že napíchli to smegma do kožního tunelu v 11. skupině nebo je dvoutýdenní vaginální injekce vyvolali u jiné testované skupiny - u 20. skupiny. Byly provedeny dodatečné analýzy za použití dvou kontrolních skupin - u 13. skupiny, kde bylo použito čisté zrdcátko a obturatur nebo u 9. a 10. skupiny, kde byly jako materiál zavedeny dermoidní cysty. Použití analýzy u různých srovnání je uvedeno v tabulce 2.
Tabulka 2
Srovnání mezi pokusnou a kontrolní skupinou u Pratt - Thomasovy studie a Heinsovy studie
skupina 1 - vaginální injekce po dobu jednoho týdne; skupina 2 - smegma vstřikováno do vaginy po dobu dvou týdnů; skupina 3 - smegmální injekce s vaginálním podvázáním; skupina 8 - sterilní vaginální smegma s podvázáním; skupina 9 - materiál - dermoidní cysty s podvázáním; skupina 10 - dermoidní cysta vložena po dobu dvou týdnů; skupina 17 - vloženo čisté zrdcátko a obturátor; skupina 9 - dvoutýdenní vaginální infekce s neošetřeným smegmatem.
U dvou nádorů ze druhé skupiny byly sporné věci, přesto však byly zahrnuty do výsledku ale přesto ten výsledek nebyl statisticky významný. Autoři zpochybnili dermoidní cysty jako vhodný materiál pro výsledek kontroly a prohlásili: "Ony se dostatečně lišili jako materiál od smegmatu, na základě kritérií, které měly být splněny pro kontrolní prostředek ale my jsme toho mínění, že vyvolání epiteliální hypertrofie nebo dokonce rakoviny u těchto myší je znamením podobného efektu a tak je význam působení smegmatu nezpochybněn pro podobnost obou látek a tak je význam jeho působení potvrzen." My odmítáme tuto interpretaci. Jejich údaje neposkytují vůbec žádný důkaz o karcinogenním účinku smegmatu bez ohledu na to, co bylo použito v kontrolní skupině.
Poslední studie na zvířatech byly publikovány indickými výzkumníky Reddym a Baruahem v roce 1963. Byla aplikována 29 myším samcům a 26 samicím pasta z čerstvého lidského smegmatu třikrát týdně po dobu 16 měsíců na genitálie a na holou kůži. U samic bylo to smegma aplikováno pomocí jemné skleněné trubičky do dělohy. U kontrolní skupiny 10 samců a 10 samic byl aplikován sterilní fyziologický roztok za použití stejné metody a ve stejné frekvenci. U žádného zvířete se nevyvinuly škodlivé změny.
Protože příčina rakoviny u jednoho zvířecího druhu se nedá libovolně přenášet na jiný zvířecí druh, neposkytují takové pokusy na zvířatech žádné důkazy, že je lidské smegma karcinogenní.
Lidské studie
První pokus najít souvislost mezi nemocí a smegmatem u člověka byl vykonán v roce 1968. Tehdy věřili, že učinili průlomový objev. Autoři uvádějí čtyři případy ze 198 testovaných subjektů, kdy byly nalezeny virové kultury od herpes simplex virus. Není divu, že všichni čtyři muži měli klinické příznaky aktivního genitálního herpesu.
V roce 1973 hledal Terris s kolektivem vztah mezi množstvím smegmatu u primárních sexuálních partnerů žen a rakovinou děložního hrdla, jak karcinomu in situ (karcinom lokalizovaný v místě svého vzniku, např. ve sliznici daného orgánu, bez přesahu do dalších vrstev) a cervikální displasie. Ani přítomnost smegmatu na žaludu (OR = 0,81, 95% CI = 0.55- 1.20) ani přítomnost smegmatu smegmatu ve žlábku (OR = 0,74, 95% by mohly být detekovány CI = 0:51 do 1:09) nemohla prokázat žádnou spojitost. Zajímavá je přítomnost smegmatu na žaludu i při snížení rizika cervikílní dysplasie ((OR = 0,47 95% CI = 0,22 - 0,98).
V jedné studii bylo zkoumáno 80 indických mužů s prokázanou rakovinou penisu a kontrolní skupina byla složena z 80 mužů bez rakoviny penisu. U 44 mužů byly zkoumány jejich manželky na cervikální displasii i na rakovinu. Všechny testy u těch manželek byly negativní. Autoři dospěli k závěru: "že význam smegmatu pro způsobení rakoviny děložního čípku je nízký." Výňatek z vysílání o čínské studii v roce 1986 zahrnuje jako rizikové faktory té rakoviny děložního čípku sexuální aktivitu, smegma a cervikální erozi. Nebyly však uvedeny zdroje a tak není jasné, zda ten výňatek reflektoval nějakou konkrétní studii nebo jen opakoval nějaká tvrzení, protože v té době to byl převažující názor.
Brinton s kolektivem podal zprávu o ženách s rakovinou děložního čípku z Panamy, Kostariky, Kolumbie a Mexika. Množství smegmatu pod předkožkou pravidelných sexuálních partnerů bylo dle něho spojeno s rizikem rakoviny děložního čípku (OR = 1,54 95% CI = 1:03 až 2:31, Fisherův exaktní test p = 0,0407). Roy s kolektivem studoval ženy v Kalkatě na cervikální citologii. Ta studie teoretické souvislosti mezi smegmatem a rakovinou děložního čípku nepotvrdila
V roce 1991 vydal Briston s kolektivem výsledky studií o potenciálních rizikových faktorech rakoviny penisu u čínských mužů. Byla použita nezpracovaná data. Smegma nemělo 5 případů, dalších 25 ho mělo a u 15-ti to nebylo zveřejněno. V kontrolní skupině 46 mužů nemělo smegma, 26 ho mělo a u dvou nebyly poskytnuty podrobnosti. Ze surových dat mohou být zjištěny významné vztahy (OR = 10:51, 95% CI = 3,52 - 31,37). To by však nemělo být bráno v nominální hodnotě. Byl tam však vážný problém v důsledku nedostatku dat. Pokud jsou uváděny extrémní předpoklady s chybějícími údaji, tak dojde k extrémnímu výsledku, který však není statisticky významný. Takové propojení se smegmatem dovede vyvodit spojení mezi fimózou a rakovinou penisu. Pokud by údaje té studie byly zkontrolovány pomocí logické regrese, tak by se ten vztah mezi smegmatem a rakovinou penisu značně snížil (OR = 3:48, 95% CI = 0.95- 12.67) a už by nebyl statisticky významný. Chybějící údaje jsou stálým problémem při těchto analýzách, kdy za extrémních předpokladů ta analýza vede k přesně opačnému výsledku. Nález smegmatu může být zkreslen obecně podprůměrnou hygienickou praxí a je upozorněním na obecně podprůměrnou hygienickou praxi.
V roce 1993 porovnával Maden s kolektivem muže s rakovinou penisu - karcinomem in situ a invazivní karcinomem a kontrolní skupinu z pacifického středozápadu. Musíme zdůraznit, že většina účastníků té studie byla chudá, stará, alkoholici, byli to lidé nevzdělaní, byli to kuřáci s podprůměrnou a nezdravou hygienou a životním stylem a s anamnézou pohlavně přenosných chorob. Smegma a potíže se stahováním předkožky byly spojeny se zvýšeným výskytem rakoviny penisu - tabulka 3. Nebyly však zkontrolovány rušivé faktory ohledně stažitelnosti předkožky a fimózy. Vzhledem k tomu, že karcinom in situ a invazivní karcinom může způsobit zjizvení předkožky a tak potíže při jejím stahování a tak to může způsobit nadměrné hromadění smegmatu, a tak to nadměrné množství smegmatu může být důsledkem rakoviny a ne naopak. Kromě toho ta studie byla zpracována na základě dotazníku a ne na přímém zkoumání účastníků a tak tam mohou být neznámé reporting bias (selektivní odhalování nebo potlačování informací).
Tabulka 3
Vztah mezi přítomností smegmatu a rakovinou - Brinton s kolektivem; studie rakoviny děložního čípku a rakoviny penisu - Maden s kolektivem.
Smegma v historickém kontextu
Dr Abraham Ravich byl hrdý na to, že v roce 1951 vymyslel teorii, že to smegma způsobuje nemoce, ale nebyl prvním, kdo to smegma démonizoval. V době před objevením bakterií to smegma nebylo považováno za nečistou, nemoce způsobující látku, ale bylo bráno jako přirozená součást lidské sexuality. V době, kdy začaly být jakékoliv sexuální pocity a aktivita démonizovány, se však začalo věřit, že to smegma stimuluje erekce a může tak zvýšit četnost orgasmů. Vysoce respektovaný francouzský lékař Claude - Francois Lallemand (1790 - 1853) uvedl, že to smegma může způsoboval erekce, které pak vedou ke "katastrofickému potěšení." Schopnost, že to nashromážděné smegma způsobuje erotogenní stimulaci nervového systému souzněla s tehdy akceptovanou teorií reflexní iritace. Pojem "dráždění" však ještě tehdy neměl svou moderní nepříjemnou konotaci. Ta k chlapec, kterého to smegma dráždilo "si sám to dráždění záměrně zvyšoval, že si pak přetahoval svou předkožku přes žalud a v důsledku toho mohl propadnout zlozvyku masturbace."
Americký lékař Robert Bartholow (1831 - 1904) formuloval teorii, že to smegma způsobuje "hyperesthesii" (hypercitlivost) žaludu. Dr Bartholov tvrdil, že stupeň citlivosti přírodního penisu, u kterého je přítomna předkožka, která v klidu pokrývá žalud je abnormální a že je patologicky zvýšen.
V roce 1914 vyrukoval americký urolog a eugenik Abraham Wolbrast s defektivními představami o tom smegmatu a přišel s démonizací předkožky aktivním šířením teorie o "karcinogenních sekretech". Celoživotní protiobřízkové tažení Dr Wolbrasta začlo původně jako obrana proti lékařským obavám z nehygienických a někdy až smrtelných aspektů židovské rituální obřízky a to ohledně rituálního předpisu sát ústy krev z obřízkové rány. Takto prováděná rituální obřízka byla vyloženě nehygienická a aby tuto skutečnost zvrátil, tak Dr Wolbrast bojoval za to, že by ta obřízka měla být nařízena všem chlapcům a mužům. Avšak definice Dr Wolbrasta pojmu "hygienický" byla spíše "hygienou morální", která vycházela ze samotné hysterie z masturbace než z obav o fyzickou čistotu. A jak se odvolával na to smegma, tak Dr Wolbrast označil "nežidy" jako neschopné věnovat náležitou pozornost čištění svých genitálií. Dr Wolbrast často brojil v JAMA a tvrdíval "že puch z toho sekretu na žaludu byl dle jeho zkušeností neskutečný" a to je důvod, "proč ta obřízka musí být mírou hygieny, což je zřejmé pro každého, kdo nebyl oloupen o čich."
Opíraje se o silné a nesporné dogma 19. století, že to podráždění předkožkou způsobuje epilepsii, křeče, mentální retardaci, masturbaci, ochrnutí páteře a akutní melanchonii přidal Dr Wolbrast v roce 1926 a ještě vehementněji znovu v roce 1932 do toho seznamu také rakovinu penisu, když tvrdil, že ta předkožka způsobuje záněty, eroze, ekoriace a boláky kvůli chronickému dráždění. Stejně jako lékaři 19. století obviňovali tu předkožku že produkuje sekrety, které zvyšují citlivost penis a tak je nepatřičně stimulován nervový systém a to vede ke vzniku "reflexního onemocnění", tak teď nově Dr Wolbrast tvrdil, že ta předkožka způsobuje onemocnění, která byla pro lékaře té doby velkým problémem, pohlavní choroby a rakovinu.
Ačkoliv nebyla ta karciogenita smegmatu nikdy prokázána, je o tom alespoň jeden článek do čtyřicátých let minulého století, děvět článků v šedesátých letech, čtyři články v sedmdesátých letech, sedm článků v osemdedátých letech a sedmnáct článků v devadesátých letech a dva články v prvním desetiletí našeho století. Zdá se, že ten mýtus ztratil v průběhu času na své popularitě. Někteří výzkumníci, kteří to smegma zmiňují, nejsou o tom vztahu smegmatu k chorobám plně přesvědčeni (což byl i případ našeho profesora Jiřího Kaňky. Redakce PNVT), ale stále to smegma uvádějí ve svém vysvětlení etiologie rakoviny. Nejvíce šokujícím faktorem je, že to smegma jako rizikový faktor rakoviny penisu je uváděno i v nových učebnicích. V některých z těch učebnic není naproti tomu žádná zmínka o kouření i když je vztah mezi kouřením a rakovinou penisu dobře znám.
Jako každý mýtus, dočkal se i mýtus o škodlivých účincích, které jsou připisovány tomu smegmatu svého převyprávění. Tak Ross s kolektivem vysvětluje katuistiku té rakoviny teorií skvamózních buněk, která byla zveřejněna v roce 1998 a to tak, že to smegma může představovat příčinu vzniku rakoviny poté, co bylo přetvořeno mycomikrobem smegmatis na karcinogenní látky. Na podporu tohoto tvrzení autoři citovali publikace, které byly v archivu Mayo Clinic. Ve studii v roce 1993 o úloze lidského papilomaviru na rakovinu penisu urologové z Mayo Clinic v diskuzním oddíle vysvětlovali, že předchozí studie ukázaly, "že využití smegmatu koní, kteří mají poměrně vysoký výskyt rakoviny penisu, způsobilo na kůži myší condylomata acuminata a PEK (skvamózních buněk)" a že "steroly smegmatu jsou mycobakteriem smegmatis, které je přítomno už od prvních dnů života, převáděny na karcinogenní steroly." Místo toho, aby uvedli, že primární studie prokázaly takovou příčinu, tak autoři citují článek jednoho notoricky známého obhájce obřízky. Poté, co to tak učinili, dokonce citovali původní zdroj nesprávně.
I když byl ten chybný popis smegmatu kritizován serií dopisů, tak to nedokáže ty urology z Mayo Clinic odradit. Stejné nepřesnosti se nacházejí ve studii publikované v Journal of Urology v roce 1995. I když se vyhnuli slovu "smegma" tak ve studii zveřejněné v roce 1998 stejná skupina autorů popsala podpředkožkový prostor jako "kokon karcinogeze" a jako živnou půdu pro "celou řadu karcinogenních faktorů a kofaktorů" aniž by ty faktory jmenovali a aniž by uvedli zdroje, které by potvrzovali jejich tvrzení.
Hillova kritéria pro kauzalitu
Je nemožné na základě retrospektivních údajů stanovit kauzální vztah mezi smegmatem a genitálními karcinomy. Dr Hill vyvinul kriteria pro posouzení, zda existují silné argumenty pro kauzální vztah založený na retrospektivních datech.
Sir Austin Bradford Hill FRS [1] (08.7.1897 - 18.dubna 1991), anglický epidemiolog a statistik , propagoval randomizované klinické hodnocení a spolu s Richardem Dollem prokázali souvislost mezi kouřením cigaret a rakovinou plic . Hill je široce známým průkopníkem „Bradford Hillových“ kritérií pro stanovení příčinné souvislosti.
síla
Existuje jen velmi málo vztahů mezi smegmatem a nemocí, které jsou popsány, které jsou statisticky významné, aby to mělo vysokou šanci rozumnosti.
konzistence
Výsledky studií byly poměrně stabilní a nezjistily žádnou spojitost mezi smegmatem a genitálními karcinomy.
specifičnost
Závěry spojení mezi smegmatem a rakovinou genitálií mohou ve skutečnosti být důsledkem fimózy a hygienické praxe. Ve studiích, ve kterých byla ta fimóza zohledněna, nebylo smegma rizikovým faktorem.
časovosti
Akumulace smegmatu před vývojem rakoviny genitálií nebyla nikdy prokázána a z logického argumentu, který byl popsán výše vyplývá, že ta akumulace smegmatu musela být až důsledkem rakoviny penisu.
biologická gradace
Má-li být to smegma bráno za příčinu rakoviny genitálu, je nutno prokázat, že větší množství smegmatu též vede k většímu množství genitálních karcinomů. Takový pokus nebyl nikdy uskutečněn. Vzhledem k malému počtu mužů se smegmatem při vyšetření a malému procentu mužů s významným nahromaděním toho smegmatu a vzhledem k extrémní vzácnosti rakoviny penisu by bylo takové studie téměř nemožné provést. Ženy produkují, jak je známo, mnohem více smegmatu než muži a tak by se dalo předpokládat, že je u nich rakovina vulvy mnohem častější, než rakovina penisu u mužů. Tak tomu však není.
biologická věrohodnost
Nebyly zjištěny žádné známé karcinogeny, které by od toho smegmatu byly izolované a to ani po infikací mycobakteriem smegmatis.
celková věrohodnost
Z nedávno zveřejněného výzkumu vyplývá, že i když je ta předkožka další živná tkáň pro napadení rakovinou, ale přesto není faktorem pro vývoj rakoviny penisu. Riziko pramení z vývoje fimózy nebo přesněji může být důsledkem balanitis obliterans xerotica předkožky. Také je silná vazba mezi rakovinou děložního hrdla a infekcí lidským papilomavirem jejíž důsledkem je polovina všech případů rakoviny penisu. Zdá se, že je to zcela důsledkem této infekce.
experimentální důkaz
Laboratorní studie neprokázaly karcinogenitu toho smegmatu.
analogie
Neexistují žádné další přirozené sekrety produkované ve fyziologickém množství, které by se ukázaly být karcinogenní. Dále, protože je vývoj samčího a samičího pohlavního orgánu podobný, tak je nelogické, že 90% rakoviny žaludu a předkožky je srovnáváno s rakovinou klitorisu u žen, která tvoří 25% rakoviny vulvy. V případě, že je ta příčina rakoviny podobná, tak by měl podíl karcinogenů odpovídat dědičnému biologickému vývoji orgánu. Tak tomu však není.
V případě, že je ta teorie smegmatu správná, tak by měly počty rakoviny penisu a rakoviny děložního hrdla s rostoucí sazbou novorozenecké obřízky v USA klesnout. Tak tomu však není. I přes zavedení testu na papilomavirus, který prokázal, že počty rakoviny děložního hrdla jsou zvýšené v důsledku infekce lidským papilomavirem, která je příčinou většiny těchto nádorů, tak v USA nemají žádnou klesající míru rakoviny penisu a naopak, že mají procentuálně vyšší míru rakoviny penisu než v mnoha skandinávských zemích, kde se rutinní novorozenecká obřízka neprovádí.
závěr
Teorie, že to smegma je příšinou rakoviny genitálu není podepřena žádnými vědeckými důkazy.
Závěrečné shrnutí
Teorie smegmatu, tedy že to smegma způsobuje onemocnění, byla nejprve formulována takto: "smegma, sterol, který je produkován Tysonovými žlázkami v retroglanduárním žlábku je předpokládanou příčinou. To smegma může být pomocí mycobakteria smegmatis přeměněno na karcinogenní látky."
Z lékařské literatury vyplývá, že to smegma není žádný sterol, že neexistují žádné Tysonovy žlázky, že to smegma vůbec není mycobakteriem smegmatis přetvořeno na karcinogenní látky a že to mycobakterium smegmatis není součástí běžné genitální flóry. Ten mýtus je v oblibě udržován pouze obhájci obřízky.
Některé teorie o smegmatu byli rozšířeny o hypotézu, že muži s nedostatečnou obřízkou jsou též vystaveni riziku rakoviny penisu, protože se to smegma může akumulovat v předkožkovém zbytku. Nadále to Dr Abraham Ravich rozšířil o tvrzení, že je to smegma příčinou rakoviny prostaty, že je prý jeho putováním přes močovou trubici ta prostata napadena. Dr Davis - Daneshfar a Dr Trueb spekulovali, že chronická infekce mycobakteriem smegmatis je příčinou ženské plasmacellulární balanitidy ale Dr Yoganathan nedokázali přes svou snahu žádný takový organismus izolovat.
Někteří lékaři nedokázali tu teorii smegmatu opustit. Jak již bylo postulováno, proteiny ze spermií mohou způsobit rakovinu děložního hrdla a je to prý smegma, které je za to spolu s proteiny ze spermií spoluzodpovědné. Když se zjistilo, že použití kondomu snižuje riziko rakoviny děložního hrdla, tak bylo postulováno, že je to tím, že ten kondom tvoří bariéru proti kontaktu se smegmatem. Když bylo prokázáno, že je ta rakovina děložního hrdla způsobena virovou infekcí, někteří postulovali, že to smegma je nutné k tomu, aby se ten virus stal karcinogenním. Zastánci teorie kokonu považovali to smegma jako kofaktor pro vývoj rakoviny penisu. Existují dva důvody, proč by takové spekulace měly být zamítnuté. Za prvé, neexistuje žádný vědecký důkaz na podporu takových tvrzení. Za druhé, to tvrzení je srovnatelné s tím, že u lidí, kteří žvýkají tabák jsou sliny silným kofaktorem pro rozvoj rakoviny rtu. Jak sliny, tak smegma, jsou tělesné sekrety, které mají svou funkci a jako každé jiné tělesné tekutiny mohou být přítomny v orgánech, které jsou napadené nádorovým onemocněním.
Účelem vědecké metody je rozlišit mezi zbožnými přáními, zakořeněnými názory a vědeckými fakty. Teorie smegmatu jako původce karcinogenního onemocnění byla pouhým zbožným přáním obřízkových fanatiků, jako byli Dr Abraham Wolbrast a Dr Abraham Ravich a po svém vzniku se pro mnohé stala nezpochybnitelným dogmatem. Ale my, moderní lékaři musíme uznat, že pokud nebude prokázán opak, tak je třeba to smegma považovat za neškodné.
JE LEPŠÍ TO PROVÉST, POKUD JE JEŠTĚ MALÝ?
Je to prý lepší udělat, pokud je ještě hodně malý, aby si to nepamatoval
"Mnoho mužů, kteří byli obřezáni jako novorozenci nevidí ve své obřízce vůbec žádný problém, protože si na její provedení nevzpomínají. Ze své psychoterapeutické práce s muži však vím, že je zřejmé, že ta paměť tam je. Vzhledem k tomu, že se ten zákrok konal velmi brzy, ještě v nemluvící fázi vývoje, tak je to spíše vnímáno fyzickou nebo somatickou pamětí, než tou pamětí,která je dominantně známá, pamětí verbální, Projevuje se to různými rušivými obrazy a též intenzivními fyzickými pocity, které často doprovázejí opakování té fyzické paměti včetně pocitu ostrých kovových nástrojů, které řežou do masa (plná anestezie při kojenecké obřízce vzhledem k jejim velkým rizikům na kardovaskulární poruchy se totiž nepoužívá), pocit, že byli přemoženi obrovitými lidmi, pocit bezmocnosti, pocit strachu a ochrnutí, jak byli kvůli té operaci zafixování,
Při obřízce novorozených chlapců je předkožka, zdravá funkční část těla, odstraněna. USA jsou dnes jedinou rozvinutou zemí, kde je stále obřezávána více než polovina novorozených chlapečků z nenáboženského důvodu. V mé klientské skupině dospělých mužů vidím, že tento zásah způsobil vážné následky, někdy doživodní následky omezení schopností a tak může být při léčbě těch následků účinná pouze dlouhodobá psychoterapie, která je zaměřena na řešení tohoto raného traumatu. Je tedy žádoucí, aby ta praxe rané obřízky byla eliminována."
Dr John W. Rhinehart je praktikující psychiatr a psychoterapeut. Je ředitelem Deep Brook Centra v Newtownu. Výňatek je z Přehodnocení novorozenecké obřízky Traskripční analýza z roku 1999.
"Infantilní amnesie" je mrtvá
V akademických kruzích se hroutí dlouholeté předsudky, které se týkají zapomětlivosti raných vzpomínek. Období, kdy funkční paměť vypadá jako nepravděpodbná je nitroděložní období. Opak však dokazují stále častěji prováděné studie pomocí ultrazvuku a tak experimentální psychologové prokazují, že paměť a učení už v tomto období fungují. Děti, které jsou ještě v děloze signalizují, že poznávají rýmy, které jsou jim denodenně recitovány po dobu čtyř týdnů. Stejně tak dítě vnímá bezprostředně po porodu hlasy rodičů, hudbu, titulní melodie mýdlových oper (telenovel), znělky ze zpráv, tóny rodné řeči, jako i chutě a vůně, které jim byly představeny v jejich mateřském životě. Ony se musely naučit během týdnů a měsíců svého nitroděložního života.
Experti na zkoumání paměti dosud soustavně ignorovali přímé důkazy poskytnuté dvou až tříletými dětmi, které si spontánně pamatovaly specifické aspekty svého narození, když už poprvé dokázaly použít svůj jazyk (Linda Mathisonová, 1981). Tyto důkazy, které byly publikovány v časopisech pro rodiče a porodní pedagogy nebyly brány vědeckými kruhy vážně. Je ironií, že experti na paměť toto po tři desetiletí ignorovali, zatímco byli po celou tu dobu konfrontováni s novými a novými vlnami tříletých. To je opravdu špatně!
Psychologové a pediatři byli nadšeni teorií "infantilní amnesie" už od okamžiku, kdy byla v roce 1916 Freudem postulována. A tak se stal názor, že si lidé jen velice zřídka pamatují to, co bylo před jejich druhými nebo třetími narozeninami dogmatem vývojové psychologie. Toto bylo posíleno teoriemi jednoho švýcarského psychologa o ohraničení inteligence novorozenců a jejího údajného vývoje v diskrétních fázích. Stěna iluze ohledně toho, pokud jde o schopnost novorozenců si pamatovat byla protržena kádry dedikovaných výzkumníků. Trvalo to dvě generace a byly provedeny desítky pokusů. Smrt Freudově teorii "infantilní amnesie" zasadila Carolyn Rovee - Collierová (1996), která to trefně popsala jako "falešnou představu, snahu o vysvětlení fenoménu (jevu), který neexistuje."
Kritickému předsudku, který vychází z anatomie bylo obtížné přijmout fakt, že je možné pokročilé fungování paměti, když není mozek ještě plně vyvinut a tak nemůže mít schopnost paměti a učení. Dalším předsudkem v psychologii bylo to, že děti, které ještě nemluví, nemohou být na tyto věci testovány. To byly snadné předpoklady pro to, aby se zabránilo výzkumům ještě nenarozených dětí a novorozenců. A tak první nálezy těchto výzkumů byly nedbale zlikvidovány.
Přesto se ale nakonec podařilo experimentálním psychologům prokázat, že tři, dva i jednoletí i novorozenci mají různé typy paměti, Nemluvící kojenci ukázali, že si mohou pamatovat postupy, které obsahují řadu kroků, dokonce po delší době i detaily o skrytých objektech a měli umístění i rozsah mnoha různých zážitků v přítomnosti. Nakonec si ti výzkumníci začli uvědomovat, že časná stimulace stejných podmínek a faktorů vedla k vylepšování paměti u starších dětí a dospělých: povaha a význam události, četnost zkušenosti a dostupnost informací a upozornění. Moderní pohled je takový, že se děti neustále učí a ukládají si to, co potřebují aktuálně vědět. Tyto vzpomínky se neztratí, jsou jen aktualizovány, jak proces učení postupuje.
Staré přesvědčení bylo, že malé děti jsou mentálně nekompetentní a takže se například smysly, emoce a schopnosti vyvíjejí později. Ještě důležitějši je, že dogma a předsudky popíraly důkazy o vyšším vnímání, telepatické komunikaci a jemných formách znalostí a podvědomí. Tyto věci byly potvrzeny mnohem později pro starší děti a dospělé. Mylná teorie o "infantilní amnesii", která panovala po dobu 80 let (1916 - 1996) byla zcela neprofesionální a tak v medicině i psychologii zabraňovala rodičům, aby pochopili skutečné schopnosti svých dětí a to jak už v děloze nebo při narození nebo v pozdějším raném dětství.
( David B. Chamberlain PhD, "infantilní amnesie" je mrtvá Www.birthpsychology.com/free-article/infantile-amnesia-dead 2012)
Děti si pamatují bolest
Popření bolesti
"Tisíce let jsme žili ve faktické neznalosti ohledně dětí. Ta informační mezera byla zaplněna teprve v posledních dvou desetiletích. Roky předsudků vůči dětem jsou ještě viditelné v našich postojích k jejich věku a velikosti: "Budou plnohodnotnými lidmi, až budou starší, až budou mluvit vaším jazykem." Z neznalosti důkazů o opaku jsme si udrželí naše přesvědčení, že jejich smysly nejsou ještě plně vyvinuté a že jejich mozek není schopen ukládání vzpomínek nebo organizování zkušeností a významu. V souladu s tím neměla být bolest novorozence srovnatelná s naší bolestí ( Mauerová&Mauer; 1988 strana 33 - 36; 218). Tato tvrzení byla v ještě v nedávné minulosti používána pro popírání stejného vnímání bolesti u méněcenných skupin a otroků. V moderní Indii pod vlivem mediciny mužů přetrvává krutá praxe, kdy je bříško novorozence popáleno žhavým železem (Chandra 1988), což je nápad, který se objevil i v USA ohledně porodního traumatu ( Lagercrantz&Slotkin 1986). To trauma je "dobré", protože to aktivuje endorfiny a tak je dítě připraveno do reálného života. Ale jak lze odůvodnit způsobení traumatu pro to, aby byly vyplaveny endorfiny? Pokusy na krysách ukazují, že pomocí elektrických šoků do jejich tlapek bylo zvýšeno vyplavení endorfinů o 600%. Ale je to důvod pro dávání elektrošoků do noh? Bolest není dobrá ani pro krysy ani pro děti.
Realita paměti bolesti při vzpomínce na porod je potvrzena matkou, jejíž novorozenec měl hydrocefalus (vodnatou hlavu) a byl bez utišujících léků kvůli usnadnění porodu paralyzován curare. Byly mu udělány velké řezy na lebce, krku a břichu a do jeho lebky byl vyvrtán otvor. Jeho matka tvrdila, že její syn po deseti letech nedopustí, aby se někdo dotkl jeho hlavy, krku a břicha v místech, kde byly provedeny ty řezy. Dokonce pohled na nemocnici v něm vyvolává paniku, třes, pocení, křik a projevuje se u něho nevolnost a obranné reakce.
Naše mylná představa byla vyvolána přesvědčením, že "nižší" struktury mozku nejsou schopny žádné komplexní aktivity a mozek nemůže správně pracovat pokud nebudou jeho "vyšší" struktury plně rozvinuty. Ta představa se ukázala jako mylná.
( D. B. Chamberlain Děti si pamatují bolest Pre - a perinatální psychologie 3; strana 297 - 310)